Rozhovory z Media Age | Filip Svoboda: Naplno, ale bez extrémů

filip-svoboda

Když prací žijete naplno, má to své výhody, ale i nevýhody. Své o tom ví i náš Account Director Filip. V rozhoru s ním jsme se proto bavili především o rovnováze mezi pracovním a popracovním životě.

 

Kým je pro tebe klient?

Můžu mluvit, jak chci, a ty si to pak osekáš?

 

Přesně tak.

Fajn!... Snažím se brát klienta jako parťáka, kterému pomáhám na jeho cestě k dosažení cíle.

 

Co když klient nemá jasnou vizi?

Pokud nerozumí marketingu, dokážeme mu v Media Age všechno pěkně vysvětlit a společně vymyslet, jak a kam se posouvat. Takový vztah je potom hodně blízký, protože se de facto na chvíli stáváme součástí firmy klienta.

 

Na co se zaměříš, když přijde nový klient?

Snažím se mít co nejvíc otevřenou hlavu, i když některé značky jsou víc cool než jiné. Nakonec se ale často stává, že ty míň cool značky mile překvapí. Ať už je klient jakýkoliv, nejdůležitější je pochopit ho. Zjistit, co chce a jaká je jeho motivace. Protože když klient neví, co a proč chce, tak nikdy nemůže být spokojená žádná strana.

 

Jste s klientem vždycky parťáci?

Někdy chce klient tradiční hierarchii, protože má svou firmu perfektně navnímanou a má přesnou představu. V takovém případě je jasné, že nepotřebuje konzultanta, ale produkčního. Realizátora. Pak vše záleží na jediném, a sice jestli dokáže svou vizi dobře předat. Pokud se to podaří, může být naše spolupráce nejen efektivní, ale také stejně úspěšná jako ta parťácká.

 

Má taková spolupráce nějaké úskalí?

To záleží případ od případu. Tenhle typ spolupráce může fungovat dlouho, pokud klient nezačne s agenturou zametat. Jasně, vždycky je klient nadřazený agentuře, ale ta nadřazenost se nesmí stát propastí. To není dobré v žádném vztahu.

 

Dostal ses někdy do takové situace?

Před Media Age jsem pracoval v jedné eventové agentuře, kde byl takový typ spolupráce standard. Pro klienta všechno, jelo se na 110 %. O půlnoci, ve čtyři hodiny ráno, kdykoliv. Někdy jsme pracovali třicet šest hodin v kuse. Fakt mordor! Ale tehdy mi to tak vlastně vyhovovalo, protože jsem měl kolem sebe skvělý tým lidí, co do toho šlapali úplně stejně.

 

Pořád máš v sobě tohle odevzdání se klientovi?

Ne v tak extrémní formě. Zaprvé je to neudržitelný způsob života. Zadruhé to není vůbec efektivní. Teď už vím, že ne všechny klientovy požadavky, jsou nezbytné a akutní.

 

Často máš s klienty vztah, který je nejen pracovní, respektive často se s nimi setkáváš mimo oficiální schůzky. Proč?

Mám to štěstí, že mi často klienti sednou i lidsky. Proto se s nimi rád bavím i mimo firmu. Rád je poznávám z jiného úhlu pohledu. Když mě klient nevnímá jako agenturního panáka a já jeho jako firemního zadavatele, dokážeme si lépe vyhovět. Bavíme se otevřeně a upřímně… Samozřejmě je důležité rozlišovat, co z neformálních rozhovorů brát v potaz i při práci, a co ne.

 

Udržuješ takový vztah i potom, co spolupráce skončí?

Nedávno jsem nad tím přemýšlel a uvědomil jsem si, že mě natolik zaměstnává práce pro aktuální klienty, že s bývalými už nejsem tolik v kontaktu. Na druhou stranu díky tomu, že jsme si kdysi byli blízcí, se pak dokážeme i při náhodném setkání bavit, jako by spolupráce pořád trvala.

 

Stíháš odpočívat?

Ať už je člověk náchylnější ke stresu, nebo ne, může se to na něj lehce sesypat, když si nenastaví mantinely. Dřív se mi často stávalo, že jsem měl úzkosti z mailů, které mě o půlnoci úkolovaly, a já věděl, že to do rána nedokážu vyřešit. Takový tlak jsem pak často, třeba čtyřikrát týdně, řešil flaškou vína. Což je sice pěkné řešení aktuální tenze, ale dlouhodobě to má přesně opačný efekt. Dostal jsem se do nepříjemného koloběhu a řekl jsem si, že tohle musím změnit! Teď dělám jen to, co mi skutečně pomáhá. Chodím pravidelně do fitka, běhám a otužuju se, což je na psychiku fakt skvělý.

 

Takže už nejsi account manager 24/7?

Pořád jsem. Ale jinak než předtím. Už vím, že pro klienta i samotnou spolupráci je dobrý, když si stanovíme časový rámec a povědomí o tom, že některé věci vyžadují delší péči a odpočinek. Proto se teď snažím co nejmíň pracovat o víkendech a po večerech. Když si totiž stihneme já i klient odpočinout, pomůže to nejen psychice, ale i kvalitě projektu… Samozřejmě pokud něco hoří, pracuju i v deset, jedenáct hodin večer. Ale naštěstí mám teď klienty, kteří jsou v pohodě, takže skutečně místo dřívějších dvaceti hodin denně pracuju devět, deset hodin… Teda pokud nejsou natáčecí dny, to jsem na place i těch dvacet hodin, ale to mi vůbec nevadí.

 

Hrozilo ti někdy vyhoření?

Stopro. Když se toho sesypalo hodně naráz, tak to dokázalo být hodně úzkostlivé. Pro jednu pražskou agenturu jsem se staral o korporátního klienta, který měl hodně striktní hierarchii, a já tam na sebe nechal kvůli nezkušenosti hodně tlačit. Ale ani tehdy mě vlastně nenapadlo skončit. Kdybych totiž skončil, tak potopím svůj tým i klienta, což vůbec nezapadá do mé filozofie. Nejvíc nás přece posouvají věci, které nejdou úplně hladce… Sice to zní jako motivační blábol, ale je to pravda.

 

A teď vyhoření nehrozí?

Myslím, že se mi minimálně podařilo oddálit! Co jsem se přestěhoval do Brna, zařídil jsem si vlastní byt, a tak nějak se usadil. Myslím, že mi dost pomohlo, že mám zázemí, kde se cítím být doma.

 

Jaký projekt ti přišel nejsložitější?

Těžko říct. Největší výzvou byl asi Wienerberger, kde jsme v časovém presu vymýšleli extrémně moc komunikačních nástrojů. Za pár měsíců jsme museli stihnout manifest, televizní reklamy, všemožné leadové i brandové kampaně, vytvářeli jsme brand book, komunikační strategii a vizuální styl. To byla fakt výzva.

 

Jaký z toho máš zpětně pocit?

Podle mě jsou ty výstupy hodně dobré, vizuály jsou pěkné a kampaně fungují, což nám potvrzují naše i klientovy výzkumy. Takže mám z výsledku radost.

 

Jaký projekt tě nejvíc bavil?

Nejradši mám asi eventy, protože na vlastní oči vidím, jak výsledek mé práce dělá lidem radost… Vlastně dost podobně se cítím, když venku vidím výstupy kampaně, na které jsme dlouho dělali. Třeba když zahlédnu nějakou „svou“ reklamu v televizi, mám dost podobnou radost, jako když dva tisíce lidí paří na „našem“ koncertu.